Charakteristika waldorfské pedagogiky
Waldorfská pedagogika bývá zařazována mezi alternativní pedagogické proudy současnosti a skutečně představuje v mnoha zemích výraznou alternativu k tradičnímu školskému systému.
Podnětem k založení první Svobodné waldorfské školy ve Stuttgartu ředitelem továrny Waldorf Astoria Emilem Moltem v roce 1919 byly ideje Rudolfa Steinera (1861-1925) o postavení vzdělání a školy v kulturním, sociálním a hospodářském životě společnosti. Svobodná škola se měla stát zdrojem nových tvůrčích sil pro duchovní život společnosti, pramenících z nastupující generace.
Waldorfská pedagogika vychází z anthroposofické antropologie Rudolfa Steinera, která má základ v moderním vědeckém způsobu pozorování světa a je rozšířena o poznání duševní a duchovní skutečnosti. To umožňuje mnohostranný pohled na vývojové kroky dítěte a mladého člověka, na proměny a rozvoj jeho vztahu ke světu a jeho schopnosti učit se. Učební plán, metody a obsahy výuky waldorfské školy jsou z tohoto poznání přímo odvozeny. Na základě Steinerovy antropologie vzniklo od roku 1919 až do současnosti na celém světě mnoho stovek pedagogických, léčebně-pedagogických a lékařských zařízení.
Waldorfská škola byla založena jako jednotná dvanáctiletá všeobecně vzdělávací škola pro děti všech sociálních vrstev společnosti. Tato škola ve své pedagogické práci i ve své sociálně-ekonomické organizaci usiluje o nezávislost na ideologických, hospodářských a jiných zájmech státu.
Waldorfská pedagogika chápe činnost učitele jako umělecký proces, který by měl probíhat s respektováním určitých zákonitostí, jinak ale zcela individuálním způsobem. To jí umožňuje, aby v každém kulturním a národním prostředí, v nejrůznějších školských systémech přijala místní originální podobu, ale zároveň si zachovala svého osobitého ducha.
(Převzato z časopisu “Člověk a výchova”)
Charakteristika waldorfské pedagogiky z pohledu waldorfského učitele Bernarda Hvolky
Waldorfská pedagogika je určitým pedagogickým uměním a zároveň uceleným vzdělávacím programem, vyvinutým pro mateřské, základní i střední školy (ve světe je uplatňována formou 12 leté integrované školy).
Jejím hlavním charakteristickým rysem je přesvědčení, že výuka – při přiměřeném pedagogickém přístupu a zpracování – může být žákům hlubším a lidsky skutečnějším zážitkem, přirozeně oslovujícím a probouzejícím myšlení, cit i vůli, tedy “celého člověka”.
Pouhé paměťové osvojování faktů a cvičení abstraktního intelektu – byť zprostředkované záživně a efektivně -zde nedostačují. Výše naznačené pojetí výuky jako postupně zprostředkovaného zážitku světa směřuje k probuzení a vytvoření živého vztahu k vyučovenému obsahu, jde mu o opravdovou účast na tom, co poznávám (ať už je to jazyk, matematika, přírodověda, dějepis …. “svět”).
Takový vztah pak může přinášet aktivní rozumění, schopnost samostatně vyhledávat jednotlivá fakta a rozeznávat podstatné od nepodstatného. Výuka pak může být výživou pro rozvoj osobitých schopností dítěte a tvořivého přístupu k práci i životu obecně.
Zdroje a východiska:
Waldorfská pedagogika se metodicky opírá o anthroposofickou antropologii (vytvořenou německým filozofem Rudolfem Steinerem 1861-1925). Ta nabízí osobitý, nikoli materialistický pohled na člověka, vývoj života a vědomí a pěstuje úctu ke svobodné a zodpovědné lidské individualitě, která je vnímána jako nejvyšší duchovní závazek a cíl.
Takový přístup se uplatňuje i v porozumění vývoji dítěte, který je chápán zcela konkrétně a podrobně jako postupný proces “probouzení se pro svět” z hlubších základů bytosti dítěte.
Vyučování na waldorfské škole se snaží na tento vývoj citlivě navazovat, chce v něm být dítěti a mladému člověku skutečnou pomocí i “zdravou výživou” budoucímu svobodnému sebenalezení.
(Bernard Hvolka)